Internetová kultura

Vyjasnění pojmů

V tomto textu budu oddělovat estetickou a uměleckou hodnotu takto: Estetickou hodnotou myslím to, jak na recipienta věc působí. Ať už byla původně myšlena jakkoliv. Bez ohledu na to, jestli bylo cílem vytvořit umělecké dílo. Zatímco do umělecké hodnoty budu zahrnovat i kontext, se kterým bylo dílo vytvořeno, včetně motivů a etických otázek^[1].

Pojem kultury budu v tomto textu využívat v širším smyslu. Za kulturu tedy budu považovat vše, co není geneticky nebo fyzicky dané. Čím lidé reagují na nastavení společnosti, ať už opakováním, imitací nebo vymezením se^[2].

Úvod

Jedním důvodem proč píšu o kultuře na internetu je, že mé primární zaměření jsou informační technologie. Z pohledu vysokého umění považuji sám sebe spíše za kulturního barbara. Dalším důvodem je to, že názory na směřování internetové kultury se u mě rychle vyvíjí. Stejně tak se vyvíjí to, jak a jakou kulturu, pomocí internetu, nacházím. Zároveň mě fascinuje střet názorově oddělených skupin ve společném kulturním prostoru. Můj náhled na mainstreamové sociální sítě je silně ovlivněn YouTubem, Discordem, Twitterem a Telegramem. Na jiných soc. sítích mohou být výrazné prvky kultury odlišné. I když velké změny nepředpokládám, nemohu je hodnotit z vlastní zkušenosti.

Otázky, na které se snažím najít odpověď jsou následující: Jak jsou kulturně ohraničené internetové komunity? Je internet dobrý šiřitel složitější kultury? Jak může uživatel internetu změnit své chování, pokud chce konzumovat či vystavovat vyšší umění?

Specifika internetové kultury

Při hledání a sdílení informací dnes máme mnohem víc možností než před pár desítkami let. Internet a obecně globalizace umožnila propojovat lidi a vytvářet komunity nezávisle na místu bydliště. To samo o sobě principiálně neznamená, že nemohou být vůči vnějšímu světu kulturně uzavřené.

Internetové bubliny mají společný jazyk, často společný pohled na svět. Znalost tohoto pohledu je většinou důležitá pro interpretaci, jelikož velká část internetové mezilidské komunikace je založena pouze na krátkých referencích a memech. Při pouze estetickém hodnocení bychom opomíjeli velkou část významu. Zvlášť pokud jsou kulturní projevy jakousi tvořivostí davu.

Na internetu vznikají skupiny, které produkují velké množství nízké kultury, ale dlouhodobě zajímavé jsou až při pohledu na mapu referencí. Samotné dělení na vysokou, střední a nízkou kulturu může být zmatečné v tom, že interpretace metadat nízké kultury jsou občas už součástí kultury střední či vysoké.

Příkladem výrazné stránky, která má svojí vlastní uzavřenou kulturu, je 4chan^[3]. Je to velmi neuspořádané fórum naformátovaného textu, často s obrázky. Uživatelé jsou většinou anonymní. Kulturním charakterem jsou příspěvky blízko k transparentům na demonstraci. Je to obecně velmi zajímavé místo nízké kultury, která u čtenářů často vyvolává smích tím, že samu sebe prezentuje jako kulturu vysokou. Vysmívá se těm, kteří věří, že jde o vysokou kulturu a těm, kteří se považují za elity. Občas se stane, že uživatelé pomohou zviditelnit tyto obelhané lidi i mimo svou internetovou bublinu. Tím je přenáší do jiného kontextu. Příkladem je v tomto konspirační teorie QAnon, která byla využita k politickým cílům, i když se z velké části šíří její části jako vtip^[4].

Zahlcení kulturou

Já, a určitě nejsem sám, jsem závislý na jisté formě sémantického šumu ze strany soc. sítí. Šum bohužel často přichází z nízkého umění. Člověk zná reference na významná díla, ale pouze z referencí, nemá potřebu zjišťovat o nich víc. Negativní sociální dopady davových sítí jsou radikalizace a utvrzování se v názorech bez konfrontace s jinými názory. Pro mě to je důvod ke snaze zkulturnění mého internetového okolí (Ač nevím zda to lze a jestli není jediné řešení čas na internetu snížit).

Na spoustu lidí působí na internetu nízká kultura nejvíce přes reklamy či bulvár. Pokud je naším cílem jako recipientů vyhledávat vysoké nebo střední umění, které by nás obohatilo, není lepší se snažit jít na to z druhé strany? Odfiltrovávat nízké umění? Pro mě je z části nepochopitelné, jak málo úsilí jsou lidé ochotni dát do nastavení blokování reklam^[5]. Přitom bohužel reklamy internet financují a určují tak rámování mainstreamu.

Reklamy lze dělat s tím, že nutí diváka k dlouhodobému zamyšlení, ale není to pro ně typické. Pozitivním příkladem může být například Mullvad VPN reklama, která svým zpracováním odkazuje na složitější politický problém^[6]. Ale kromě výjimek jsou reklamy často postavené na podprůměrných slovních hříčkách a výrazných barvách. Mozek to na chvilku zaměstná, odmění vyřešení problému dávkou dopaminu a díky tomu si potenciální zákazník produkt zapamatuje.

Stalo se standardem, že zpětná vazba pro umělce je rychlá a závislá na stejných ukazatelích, které se používají pro příjmy z reklam. V mnohých informačních zdrojích se náhledy videí nebo titulky mění podle dat o návštěvnosti (viz. časté přepisování titulků headline.nolog.cz).

Další problém internetu je, že jeho velkou část ovládly algoritmy, které obecně nejsou nakloněny složitějším zprávám, včetně složitějšího umění^[7]. Ale i recipient, přestože vyhledává vysoké umění, může být často zahlcen. Případně i při konzumaci vysokého umění musí dbát na to, aby si udělal čas na přemýšlení. Jinak i u umělecky hodnotných děl hodnotí jen estetické kvality.

Nostalgie

Někteří lidé pociťují nostalgii ze staré internetové svobodné kultury. Když dnes velký tvůrce na youtubu natočí video, má každých pár dní jiný náhledový obrázek. V čase, kdy jsem začal koukat na Youtube, bylo běžné, že se kromě čísla dílu neměnil náhledový obrázek během celé videosérie. Nezvyšovalo to kvalitu obsahu, ale pro diváka bylo mnohem jednoduší se zorientovat. To se změnilo.

Minimalismus je dnes módní záležitostí různých stránek a softwaru. Nejvýraznějším příkladem je změna ikon a rozšíření kulatých okrajů ve webových aplikacích. Ne vždy přináší zlepšení, jelikož místo složitějšího díla máme více minimalistických děl. Šablonovité, umělecky nudné stránky jsou na výrobu jednodušší a s AI nástroji je zvládne bez velké námahy skoro každý. Ztrácí se z nich ale osobitost a tvořivost. Jednoduchost a konformita uživatele, která by měla obhájit tyto změny, je navíc často jen předstíraná. Při zjednodušování vizuálů různých rozklikávacích menu jich bude logicky více. To jsou ale spíše otázky designu a indexace^[8].

Umění a reference

Běžné sociální sítě omezují kreativní uživatele v tom, že sice dovolují uživatelům umění sdílet, ale rám pro jejich umělecká díla vyrábějí podle zisku a oblepují je reklamami. Co s tím? Kulturu osobitých stránek se snaží vrátit projekty jako neocities^[9]. Tyto stabilní komunity ukazují, že nějaká poptávka po větší svobodě tu je.

Pak existují soc. sítě, jejichž hlavním cílem není zisk, což často platí i pro tvůrce, které na nich tvoří. To nezaručuje odfiltrování nízké kultury, ale částečně to odfiltruje produkty lidí, kteří tvoří pouze pro zisk. Technická složitost a hlavně návyky ale tvoří bariéru. Na českém Mastodontu (decentralizovaná platforma, vizuálně podobná Twitteru) je převážně liberální technická komunita.

Pro mě, jako technicky zaměřeného člověka, je to zajímavé. Je tam atmosféra lokální komunity. Aby člověk začal sledovat účet, většinou si ho musí najít — buď z venku nebo přes účty, které někdo sleduje — tedy přes sousedy. Upřímně ale nevím, jaký dojem to dělá na nově příchozí. Na Lemmy (decentralizovaná alternativa k Redditu) se rozvíjejí komunity kolem fanoušků určitých technologií nebo skupiny, které kritizují kulturu kolem AI. Technicky specifický je unix surrealism, provázaný s komiksem analognowhere^[10], na pochopení všech referencí by recipient musel být z velmi podobného prostředí jako autor. Jeho přívětivost je ale v tom, že se nesnaží, přes jasné názorové pohledy, nad ostatní vyvyšovat. Výsměch a trocha arogance jsou běžné u nízké kultury na podobná témata — memy mají prostor pouze na přímou pointu (tím nechci říct, že jsou eticky vadné, ale nenabádají k zamyšlení).

Návrat starší internetové kultury

Většina provozu je dnes na internetu tvořena boty^[11]. Což způsobuje technické problémy a zvyšuje technologickou bariéru pro malé, nezávislé stránky. Jako reakce na předstíraný minimalismus se někteří lidé vrací k opravdové technické jednoduchosti, která přináší větší uměleckou svobodu.

Příkladem kvalitní střední kultury je velmi známý komiks xkcd. Část jeho popularity nejspíš spočívá v tom, že není esteticky složitý. Jde o pár rámečků bez dlouhé dějové linky a suchým humorem. Některé díly jsou však jasné jen lidem z oboru nebo lidem, kteří znají nějakou specifickou věc. Čtenář si ji musí najít nebo se nad ní zamyslet, což ho podle mě odděluje od nízké kultury.

Abych to zasadil do kontextu, xkcd vydává jeho autor už od roku 2006. Což je, v poměrně krátké internetové historii, úspěch. Začínal v době, kdy internet ovládaly blogy a text. Rozjížděl se Facebook, Wikipedie byla na začátku. Vizuální obsah byl v dnešním měřítku problém i po technické stránce.

Lidé, kteří zakládají takové komiksy a blogy dnes, už možná vidí starší blogy jako retro, ke kterému se částečně chtějí vracet, i když nemají přímou zkušenost s tím, jak to před dvaceti lety vypadalo. Technologie jako RSS a IRC jsou ale stále funkční a v menším měřítku se pořád využívají. I když jejich uživatelé je musí obhajovat ve stylu "Punk's not dead", není potřeba je stavět od začátku.

Archivy

Další důležitou vlastností umění je dohledatelnost. Když mě zaujme nějaká hudba či článek, podívám se, co dalšího autor vytvořil. Zde se střetávají otázky umělecké, morální, technické a právní. Ale zůstaňme u tématu dostupnosti.

Správně se říká, že z internetu jde těžko něco smazat. Naopak při těch objemech velmi snadno něco zapadne. Projekt Anna's Archive^[12] si dal za cíl uchovávat co nejvíce, hlavně textové, kultury. Konzervuje a zpřístupňuje literaturu, vědecké články i komiksy. Nedávno začal ve větším měřítku i s hudbou, když stáhl a publikoval volně ke stažení téměř všechny písničky Spotify (za což byli neznámí majitelé následně v nepřítomnosti odsouzeni)^[13].

Pirátské archivy vidím jako důležitou součást internetové kultury. Na rozdíl od indexů jako DatabázeKnih nebo ČSFD mohou díky své nelegální povaze pomoci při hledání toho, co už není oficiálně k zakoupení nebo je na přístup potřeba univerzitní účet. Pokud jsou moje informace správné, Annas Archive opravdu stojí na dobrovolnících, což je inspirující. Navíc doporučují uživatelům, aby autory knih finančně podporovali. Těžko říct, kolik lidí to přesvědčí, ale minimálně to ukazuje, že narozdíl od ostatních pirátských stránek mají k spisovatelům elementární respekt.

Závěr

Internet umožnil dostat se k rozdílné kultuře mnohem jednodušeji a bude se nejspíš muset změnit, aby toho byl schopen i v budoucnu. Rád bych viděl nárůst jakéhosi internetového undergroundu. Na IT i na umění mě fascinuje hlavně vztah ke tvůrčí svobodě. Je pro mě důležité, aby svobodný nebyl pouze umělec, ale i prostředí, v kterém umělecká díla nachází jeho recipienti.

Technicky tu nástroje jsou, i když nedokonalé. Kreativní lidé, kteří publikují svá díla na internetu, o nich buď neví nebo jsou pro ně zatím neprůchozí z jiných důvodů. Pro menší amatérské umělce je ale zbytečné čekat na technickou revoluci, která by zajistila snížení technických bariér. V tomto směru je mi líto, když muzea a podobné instituce dělají stránky podle šablon.